Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky

Sci-fi knihy, které byste si měli přečíst, část 6.


Jan Kotouč - Pokračování diplomacie
2009, Klub Julese Vernea, ISBN: 978-80-87246-13-9

Nebudu zastírat, že dnešní doporučení sci-fi knihy je neobvyklejší než všechna ostatní, co jsem doposud napsal. Je to kvůli tomu, že autora znám osobně, byl jsem přítomen na křtu knihy a celkově nejsem úplně nezaujatým recenzentem. Přesto se pokusím o co nejvíc objektivní recenzi.


Začnu trochu ze široka. V posledním půlroce jsem se hodně zažral do knížek Davida Webbera, konkrétně ságy ze světa Honorverse. Jedná se o militaristickou science fiction, s detailně vykresleným vesmírem, technologiemi, vojenským prostředím a postavami. K těmto knihám jsem se dostal zejména díky Johnakovi (to je autorova přezdívka, pro ty z vás, kdo ho neznáte), on je jedním z největších Webberových fanoušků. A upřímně řečeno, je to vidět i na jeho vlastní tvorbě. Však se k tomu taky přiznal v poděkování. 8)


Pokračování diplomacie se odehrává v sektoru galaxie Hirano, obydleném lidmi a skládajícím se ze čtyř nezávislých hvězdných států. Mimozemšťané se také vyskytují, ikdyž jen jako nepříliš důležitý doplněk. Když je v jedné ze soustav sektoru objeven vzácný prvek a na vlastnictví sektoru si dělají nárok dvě strany, je jasné, že se schyluje ke konfliktu. Jestli se ho podaří vyřešit diplomacií, nebo přijdou na řadu drsnější metody, to už si musíte zjistit sami.


Děj sledujeme prostřednictvím hlavních postav z obou znepřátelených stran. Autor si zvolil poměrně neotřelý postup, kdy nelze určit, která ze stran je v právu a proto ani čtenář nemůže cíleně fandit některé z nich. Je to něco, co se nevídá dvakrát často a proto to může některým čtenářům vadit. Já s tím měl také problémy, ale v průběhu knihy jsem si na to zvyknul. Nezastírám, že mi víc vyhovují knihy s jasnějším rozdáním karet, ale myslím, že to této knize neškodí.


Jan si, díky bohu, dokázal udržet svůj vlastní styl psaní natolik, aby nemohl být nařčen z kopírování Webbera. Pokračování diplomacie neobsahuje tolik popisných částí, respektive jsou dobře vyváženy s dějem, který se odvíjí svižně a udržuje vás v napětí až do konce. Oceňuji také spousty vlastních nápadů v popisech vojenských technologií, konzistentní a uvěřitelné chování postav a fungující svět.


Jestli bych měl něco vytknout, tak to nejspíš bude přílišná skromnost, s jakou autor přistoupil ke svému vymyšlenému světu. Nejvíc to vynikne právě při srovnání s Honorverse, čemuž jsem se při nejlepší vůli nemohl vyhnout. Tato skromnost byla nejspíš pro Jana nutná k zachování si integrity vlastního stylu psaní, ale přijde mi, že se držel zkrátka trochu moc. Vůbec by mi nevadilo, kdyby bylo k dispozici o pár desítek stránek víc, věnovaných popisnosti.



Z toho, že jsem se rozhodl Pokračování diplomacie zařadit do kategorie "Sci-fi knihy, které byste si měli přečíst" je celkem zřejmé, že se mi líbila. Rozhodně jsem už četl desítky větších kravin od mnohem renovovanějších jmen. Na to, že se jedná o autorovu prvotinu, je přímo výborná. Nezbývá než doufat, že další knížka bude ještě lepší a epičtější.

Sci-fi knihy, které byste si měli přečíst, část 5.

Předchozí části

Isaac Asimov - Nadace
v originále Foundation
1
951, Gnome Press, ISBN N/A


Dvanáct tisíc let trvající Galaktické impérium chřadne a jeho pád je neodvratný. Doba temna a barbarství bude trvat třicet tisíc let. Ví to však jen geniální matematik Harry Seldon. Jak je to možné? Inu, vypracoval si k tomu psychohistorii, což je statisticko-sociologická věda, umožňující na základě složitých výpočtů předpovídat budoucnost. Zní to jednoduše, ale není. Vědět co se stane ještě neznamená umět tomu zabránit. Se stovkami miliard lidí na milionech planet se manipuluje jen těžko a tak nezbývá než to zařídit tak, aby malá část impéria (jedna planeta) dostala do vínku takové podmínky k životu, a jen takové možnosti volby, aby novou říši prostě vybudovat musela a éru barbarství zkrátila na pouhých tisíc let.



Kniha Nadace byla původně souborem pěti povídek, které sledují vznik a první kroky planety Terminus, která má být onou vyvolenou zárodečnou planetou. Asimov tyto povídky vydával ve čtyřicátých letech dvacátého století v časopise Astounding a až v roce 1951 vyšly jako kniha. K ní se později připojili knihy Nadace a Říše a Druhá Nadace a tzv. Trilogie Nadace byla na světě. Počáteční neúspěch se změnil v triumf změnou vydavatele a jistě stojí za zmínku, že v roce 1966 vyfoukla Pánu prstenu speciálně udělenou cenu Hugo za nejlepší cyklus všech dob! Na četné žádosti čtenářů a i kritiky se Asimov k Nadaci vrátil skoro po třiceti letech, dopsal dvě pokračování (Nadace na hranicích, Nadace a Země) a jeden prequel (Předehra k Nadaci). Posmrtně vyšla ještě sedmá část - A zrodí se Nadace. To už ale byla celá původní série považována za nejdůležitější událost v dějinách sci-fi vůbec.


Proč je celý tento cyklus tak populární? Jednoduše - kvůli mistrnému vypravěčskému umění autora. Každá z knih má nějakého hlavního hrdinu, který čtenáře provádí daným psychohistorickým údobím, o nějž se může bát a jehož kroky nedočkavě sleduje až k cíli. Těmito cíli jsou milníky na přechodu od nabubřelé a zkostnatělé Říše staré k funkčnímu celku Říše nové. Děj není vysloveně akční, autor se hodně věnuje logice a vnitřní soudržnosti , přesto však se jedná o hodně čtivé knihy. Někdy v polovině vyprávění však dojde k zásadnímu zlomu a najednou už vše není tak jasně nalinkováno a nikdo neví, co se bude dít dál. Schválně neprozradím co se stane, naznačím jen, že děj má mnoho společného s Asimovou sérií o robotech. Ale o tom až zase jindy.

Sci-fi knihy, které byste si měli přečíst, část 4.

Předchozí části

Michael Crichton - Kmen Andromeda
v originále The Andromeda Strain

1969, Alfred A. Knopf, ISBN 0-394-41525-6


„První kontakt s mimozemskou formou života bude ur
čen pravděpodobnostním rozložením jednotlivých kategorií životních forem. Komplexní organismy se vyskytují na Zemi nepopiratelně vzácně, zatímco jednoduché organismy tu žijí ve velkém množství a rozmanitosti. Existují milióny druhů baktérií a tisíce druhů hmyzu. Je však jenom několik druhů primátu, a jen čtyři druhy lidoopů. … Na světě jsou tři miliardy lidí, což se zdá velmi mnoho, ovšem jenom potud, pokud si neuvědomíme, že baktérií lze v každé větší bance namnožit desetkrát až stokrát více. … Tyto úvahy mě vedou k přesvědčení, že první styk člověka s mimozemským životem bude spočívat v kontaktu s organismy podobnými nebo dokonce totožnými s baktériemi nebo viry, tak jak je známe na Zemi.“


Můj
oblíbený architekt jednou řekl, že bůh je v detailech. Je-li to pravda, pak Michaela Crichtona se boží ruka musela dotknout opravdu velice silně. Celá jeho tvorba se smyslem pro detail vyznačuje a nejlíp je to vidět na knize, která ho proslavila. (Ne, nemyslím Jurský park, ikdyž to je taky velice slušné počteníčko)

Krátce k zápletce - US armáda v šedesátých letech dvacátého století touží po nových chemických a biologických zbraních a proto je založen projekt Scoop, jehoý cílem je posílat na orbitální dráhu Země družice, které tam budou sbírat jakékoliv potenciálně využitelné bakterie a viry. Když se jedna z družic neplánovaně vrátí a jen tak mimochodem zřejmě sebrala něco, co za pár minut zahubí celou americkou vesničku, je třeba aktivovat proceduru Wildfire, která se neposlušné bakterii podívá na zoubek. Udržet ale na uzdě nebezpečného návštěvníka ale není lehké ani v laboratořích k tomu určených.

V další místnosti bylo mělké brodiště („Ponořte si jen nohy“), a sprcha („Nepolykejte roztok. Chraňte si oči a sliznice“). Všechno to až nahánělo hrůzu. Snažil se uhodnout podle čichu, jaké to mohou být roztoky, ale marně. Po sprchovacím roztoku byla kůže kluzká, což by znamenalo, že je alkalický. Zeptal se na to Leavitta a dozvěděl se od něho, že to je alfa chlorofin a že má pH 7,7. Řekl Hallovi, že pokud je to možno, střídají se po sobě kyselé a zásadité roztoky. „Když se nad tím jen trochu zamyslíš,“ pokračoval Leavitt, „dojde ti, že jsme tu stáli přeď zapeklitým problémem: Jak vydezinfikovat lidské tělo, tedy jednu z nejnečistějších věcí ve vesmíru, a nezahubit přitom jeho majitele?“


Hlavním poznávacím znamením Crichtonových románů je fakt, že nikdy nevíte, co je ještě pravda a co už si autor vymyslel. Přitom ale máte pocit, že pravda může být klidně všechno. Autor svoje fabulace podporuje citováním vědeckých studií, ale už nevíte, která opravdu existuje a kterou si vymyslel. Neváhá přitom zacházet do detailů, které by v každém jiném románu působily rušivě, zde jsou však meritem věci a autor pomocí nich vykresluje chování postav a logické posuny v ději. (Pro ilustraci - vyhubenou osadu, ve které logicky zůstaly mrtvá těla i na ulici stejně logicky najdou supové. Aby bylo zabráněno možnému roznosu infekce, jsou ze vzduchu shozeny kanystry s jedovatým plynem. Většina autorů by se s tímto spokojila, ale Crichton popíše přesné složení plynu a působení na metabolismus supů. To pak i použije v pozdějším ději.) U kohokoliv jiného by asi takové množství detailů, citací a vysvětlivek patrně působilo rušivě, v případě Crichtona ale děj i tak ubíhá svižně a divák je v neustálém napětí.


Kniha byla také zfilmována, dokonce dvakrát. Původní film z roku 1971 se hodně drží předlohy, ale ve výsledku působí trošku prkenně. Celkem čerstvý je televizní dvojfilm z roku 2007, který je zasazen do modernějších kulis a má slavnější obsazení, ale poněkud si ohýbá celkové vyznění pointy. Za podívání však stojí oba.

Máte-li tedy raději ze spojení science-fiction slovo science, pak vám Kmen Andromeda velice doporučuji a vlastně i jakoukoliv jinou knihu od Crichtona.

Sci-fi knihy, které byste si měli přečíst, část 3.

Předchozí části

Orson Scott Card - Enderova hra
v originále Ender´s Game
1985, Tor Books, ISBN 0-312-93208-1

Andrew "Ender" Wiggin je nevinný zabiják. Tzv. třetí, tedy třetí dítě ve světě, kde povoleno je jedno dítě a dvě už jsou jen řídká výjimka pro rodiče, u nichž se předpokládají geniální děti. Být třetím je punc. Jenže armáda potřebuje nového geniálního velitele a protože Andrewovi sourozenci byli skoro vhodní, narodit se mohl i on. Ve věku šesti let je odebrán rodičům a vhozen do soukolí elitní vojenské školy pro nadané děti, kde je školen ve válečných hrách a připravován na budoucí válku. Lidstvo se totiž připravuje na třetí invazi insektoidní rasy termiťáků a tentokrát nebude stačit jen štěstí.

Na Enderově hře je nejkrásnější sledovat nevinnost malých dětí, které jsou nuceni se ze dne na den stát dospělými vojáky a chovat se podle toho. Výcvik je stejně tvrdý jako na klasických vojenských školách a řídí se heslem "co je nezabije, to je posílí", někdy dokonce doslova. Orson Scott Card umí nádherně popsat nejen charaktery, ale hlavně jejich niterné pocity a interakce mezi dětmi. Malí vojáci bojují v nulové gravitaci, cvičí na simulátorech a jsou od nich očekávány výsledky, kterých by dospělí dosáhnout nedokázali. Dle výsledků jsou sestavovány žebříčky, což přirozeně vytváří atmosféru soupeření a třenice. Kdyby však věděli, jakou cenu si odnese vítěz, určitě by se o ni nervali s takovým elánem. Překvapivá pointa je už jen pověstnou třešničkou na dortu.

V roce svého vydání dostala Enderova hra obě nejdůležitější ceny v oblasti sci-fi literatury, jak Huga, tak i Nebulu. Měla však úspěch nejen u kritiky, ale hlavně u čtenářů a tak následovaly tři volné pokračování a jeden paralelní román. Ve fázi příprav je navíc prequel. Doporučuji přečíst všechny, i ony jsou výborné. Dalším důkazem kvality knihy je její zařazení na seznam povinné četby v mnoha školách anglosaské civilizace a taktéž je používána na vojenských školách jako příklad psychologie velitelů. Mimochodem, také je to vůbec první kniha, která byla před svým vydáním publikována online, na tehdejším startujícím skorointernetu.

Těžko tu můžu popsat, s jakým nadšením jsem celou knihu zhltnul a jak překvapený jsem na jejím konci byl. To si budete muset vyzkoušet sami a zaručuji vám, že nebudete litovat.

Příště: Michael Crichton - Kmen Andromeda

Sci-fi knihy, které byste si měli přečíst, část 2.

Předchozí části


Isaac Asimov - Já robot
v originále I, Robot
1950, Gnome Press, ISBN NA

Zapomeňte na (ne až tak úplně špatný) film a nalaďte se na detektivní notu.

Já robot je sbírka devíti krátkých scifi povídek, které vycházely mezi roky 1940 a 1950 v časopisech Super Science Stories a Astounding Science Fiction. Velmistr žánru scifi Isaac Asimov v nich formuloval jeho slavné Zákony robotiky. Nebudu je zde citovat, pokud je neznáte, rychle se je doučte, jinak nad vámi budou ostatní fanoušci scifi ohrnovat nos.


Ačkoliv se jedná o povídkovou sbírku, celá kniha působí kompaktním dojmem. To je způsobeno tím, že povídky jsou předkládány jako interview o celoživotní práci Dr. Susan Calvinové, šéfrobopsycholožky v U.S. Robots and Mechanical Men (v českém překladu "Národní americká společnost pro výrobu robotů, a.s.") Dr. Calvinová vypráví, jak s výrobou začínali, jak vymysleli prvni pozitronický mozek, jak musela vymyslet nové odvětví psychologie. Apropó - robopsychologie - to je to nejhezčí na celé knize. Roboti se chovají přísně logicky a takové jsou i jejich zkraty v myšlení a chování. Na jejich odhalení a vyřešení tedy musíte aplikovat stejně logické postupy, což v mnohém připomíná klasické detektivní příběhy. A jedním dechem je nutné dodat, že velmi dobré detektivní příběhy.
Pokud se do čtení knihy pustíte, garantuji vám, že ji slupnete z jedné vody načisto a že se u toho budete náramně bavit.
Mimochodem, kdybych měl vybrat nejhezčí českou obálku zahraniční scifi knížky, určitě bych zvolil tuto s ilustrací od Adolfa Borna.

Příště: Orson Scott Card - Enderova hra

Sci-fi knihy, které byste si měli přečíst, část 1.

Za svých dosavadních 26 let života jsem toho docela dost přečetl. Četl jsem ale hlavně to, co mě bavilo. Tedy zejména sci-fi literaturu. Počet knih půjde do stovek, většinou starší klasiku. Oblíbené knihy jsem četl vícekrát, něktré určitě víc než desetkrát. Troufám si tedy, při vší skromnosti, tvrdit, že tuto specifickou oblast literatury docela znám. Proto jsem se rozhodl psát tento mnohadílný (doufejme) seriál a doporučovat vám, co byste si určitě meli přečíst i vy.


Robert A. Heinlein - Měsíc je drsná milenka
v originále The Moon Is a Harsh Mistress
1966,
G. P. Putnam's Sons, ISBN 0-312-86355-1


Co když si superpočítač uvědomí sám sebe? Ne klasicky béčkově, kdy ničí světy, ale roztomile zvědavě a strašně, ale strašně osaměle? A co když je to náhodou hlavní řidící počítač trestanecké kolonie Luna? Měsíc je v roce 2075 sice stále ještě trestanecká kolonie Země, ale většina jejích obyvatel je už dávno svobodná, nebo jsou to už dokonce potomci původních trestanců. Vrátit se zpět nemohou, kvůli dlouhodobým účinkům snížené gravitace a tak musí nedobrovolně žít ve vyhnanství. A pracovat ve prospěch sobecké matičky Země. Ne všem se to ale líbí a když potenciální revolucionáři dostanou mocného spojence, revoluce může začít.

Tahle kniha se čte krásně, lehce, příběh přímo sprintuje do cíle. Do hořkosladkého cíle, ale víc neprozradím. Snad jen, že když jsem tento skvost četl poprvé, jen těžko jsem se ubránil slzám. Tak silně na mě zapůsobil. Autor do detailu popisuje, jak má vypadat ideální revoluční organizace, přípravy na puč a jeho průběh. Vše sledujeme očima počítačové opraváře Manuela Davise O´Kellyho, který se na revoluci také podílí. Jak je u Heinleina zvykem, dočkáme se bohatě rozepsaných postav, zamyšlení nad během světa i nezvyklých představ budoucího sociálního uspořádání lidstva. Ale hlavně skvělého nápadu a vypravěčského stylu.


Příště: Isaac Asimov - Já, robot